Sebevrazi byli v minulosti pohřbíváni buď za hřbitovní zdí, nebo v polích, lesích, při cestách, prostě tam, kde sebevraždu spáchali. Až druhá polovina 19. století přinesla změnu a začali být pochováváni na hřbitovech - ovšem pohřeb musel být proveden v tichosti, bez zpěvů, mše a podobně. A tak se například v libochovické matrice zemřelých dozvídáme:
Dle udání úřední komise vlastním oběšením v rozervanosti ducha příčinou neblahých okoličností udušeného, tedy nezaopatřeného, docela tiše pochoval P. Václav Bediger, kaplan.
Rodina se někdy mohla zúčastnit, jindy byl zemřelý pochován i bez přítomnosti blízkých, často jen se dvěma svědky pohřbu. Muselo to být smutné loučení...
Záznam pochází z matriky zemřelých 1832-1866, inv. č. 96/21, str. 176 (dostupné online na stránkách litoměřického archivu).
Žádné komentáře:
Okomentovat