Pokud pojedeme od Frýdlantu v Čechách směrem na nedaleké Kunratice, po levé straně cesty najdeme památník incidentu, který se odehrál za napoleonských válek.
![]() |
Renovovaný památník, původně z roku 1913 (2013). Zdroj: frydlantsko.estranky.cz |
Nad Větrovem se v srpnu 1813 utábořili francouzští a polští vojáci, kteří na velmi krátkou dobu obsadili i město Frýdlant. Zde na ně však již byli připravení rakouští c.k. polní myslivci, "šedí ďáblové". Výsledkem zdejší šarvátky byli dva zranění a dva mrtví rakouští myslivci a čtyři padlí vojáci ze strany polské.
Brzy poté byly ale po prohře ve Slezsku nepřátelské armády z okolí Frýdlantu staženy, ač si původně dělaly zálusk na Liberec, a jejich opuštěná tábořiště dočasně využila c.k. vojska, táhnoucí tímto krajem k bitvě u Lipska, k níž došlo v říjnu téhož roku.
O sto let později zde pak byl vztyčen památník.
Mezitím bylo blízké prostranství využíváno i jinak. Jak můžeme vidět na indikační skice stabilního katastru, místa ohraničená řekou Smědou ze severu a silnicí mezi Frýdlantem a Kunraticemi z jihu jsou označena jako Thongrund.
![]() |
Thongrund na indikační skice stabilního katastru z roku 1843. Zdroj: archivnimapy.cuzk.cz |
![]() |
Tatáž oblast dnes, červeně je označen památník. Zdroj: maps.google.com |
"Tongrund je pomístní název, jenž označuje místo, kde se těžila hrnčířská hlína pro výrobu stavebních materiálů (cihel, střešních tašek, šamotu) a keramiky (nádob, květináčů atp.)."
Cihelna Josefa a později Gustava Blösche (čp. 665) stávala jižně přes silnici od tohoto hliniště (jíloviště). V roce 1935 se uvádí ještě jako fungující, ale v roce 1953 již po ní nebylo ani památky.
Proč se vlastně této oblasti tak zevrubně věnujeme?
Protože v roce 1894 se zde stala následující tragédie.
![]() |
SOA v Litoměřicích, matrika Frýdlant L37/30, zemřelí 1870-1896, f 387 |
Matriční záznam uvádí, že "im Thongrunde auf die Passwiese" (na jílovišti na "hraniční" louce) zemřel 14. března večer jakýsi Josef Laubinger, sedmašedesátiletý muzikantský pomocník a potulný cikán původně ze Záboří v okrese Dvůr Králové. Příčinou úmrtí bylo ochrnutí plic, resp. jejich zápal.
Zdálo by se, že se zde nebožtík nacházel náhodně, ale asi tomu tak úplně nebude. Jak můžeme vidět při zvětšení dnešní mapy Tongrundu, a to v její pravé horní čtvrtině, nachází se zde ulice Na Cikánce. I o této historické skutečnosti jsme zde již psali - cikánským osadám bývaly vyhrazeny většinou "nevyužitelné" pozemky na hranici panství nebo alespoň obce.
Tak. A teď ještě co s tím vším mají co dělat ti chudáci ježci z nadpisu....
Hádám, že recept by nebyl od věci.
Všemožnou kořist, hlavně tedy slepice a také zmíněné ježky, cikáni nejčastěji pekli. A to buď na rožni se žhavým popelem, nebo vykuchaná zvířátka obalili do jílového bláta (hleďme, zde se jíloviště hodí) a vložili do ohniště. Hliněná krusta se po dopečení sloupla spolu s peřím nebo bodlinami.
Pro doplnění ještě úryvek z vyprávění od moravského Roma Rudolfa Daniela z roku 1958:
Všemožnou kořist, hlavně tedy slepice a také zmíněné ježky, cikáni nejčastěji pekli. A to buď na rožni se žhavým popelem, nebo vykuchaná zvířátka obalili do jílového bláta (hleďme, zde se jíloviště hodí) a vložili do ohniště. Hliněná krusta se po dopečení sloupla spolu s peřím nebo bodlinami.
Pro doplnění ještě úryvek z vyprávění od moravského Roma Rudolfa Daniela z roku 1958:
„Čím jsou pro Rusa pirohy, pro Francouze ústřice, pro Angličana krvavý beefsteak a pro Čecha vepřová pečeně s knedlíkem a zelím, tím vším dohromady je pro Cikána tučný a krásně pečený ježek. Ale není to snad nějaká specialita Cikánů českých nebo slovenských, ale všech Cikánů vůbec, ať sídlí nebo kočují kdekoliv v Evropě, kdekoliv na světě…“.
![]() |
Petr Poláček: Prchající ježek. (Cenzurovaná, a tedy znehodnocená kresba) |
„ …Kořistí nám byly dva druhy ježků – samců: jedni měli rypáček krátký, tupý, jakoby uťatý. To byli „ježci prasečí“. Druzí měli rypáček prodloužený a špičatý a říkali jsme jim „ježci psí“. (Ti první z nich měli mnohem lepší maso). …Maso jsme ( po vykuchání a opálení bodlin na ohni) upravovali trojím způsobem: jako polévku s nakrájeným masem, to když jsme byli příliš hladoví nebo okamžitě chtiví masa, dále jako guláš a konečně, to nejchutnější, jako pečeni. …“. (Davidová, E. Cesty Romů. Olomouc: Vydavatelství univerzity Palackého, 1995. str. 80)
Pokud ježka zrovna nemáte po ruce, ale péct by se vám chtělo, můžete si posloužit tímto nouzovým receptem.
Žádné komentáře:
Okomentovat