V den Dušiček

Na dnešní den (1.11.) připadá slavnost Všech svatých, svátek slavený už od raného středověku i na našem území. K němu se váží i Dušičky, slavené 2.11. - s oběma dny byla (a je) spojena celá řada pověr, příběhů a zvyků, často přetrvávajících do současnosti. Je to jeden z důvodů, proč zveřejňujeme článek z Národních listů z roku 1894 z pera Vlasty Pittnerové, autorky naivně realistických mravoučných próz ze života obyvatel Českomoravské vysočiny a zejména Žďárských hor.

Dle našich předků vystupovaly jednou za rok, v podvečer svátku Všech svatých, duše z očistce, aby si odpočaly od tamních útrap. To bylo samozřejmě provázeno nejrůznějšími zjeveními bloudících duší, hledajících úlevu. Na Dušičky bylo pečeno speciální pečivo, zapalovaly se svíčky v kostelích, kaplích i na hrobech, někde se ve hřbitovních kaplích konaly bohoslužby. Dodnes řada lidí chodí na Dušičky (nebo o víkendu, pokud jsou Dušičky v pracovní den) navštěvovat hroby svých příbuzných a předků.

V den Dušiček
Črta ze žďárských hor. Napsala Vlasta Pittnerová.

Smutno je na horách. Podzim halí krajinu v závoje mlhy, šedé, neprůhledné, jest sychravo a naši horáci pospíchají obložiti stavení na zimu. Zarážejí se as na půl kroku od stavení tyčky, povstalý prostor vypěchuje se chmourem, slamou, u chlévů i hnojem, a na povrch obloží roštím. Z tohoto se udělá i přístřešek nad domovními dveřmi, aby se do síně "nemetlo" (nechumelilo), zvláště kde nemají u stavení "žundr" (výklenek kolem domovních dveří).

Svátkem podzimu jest den Dušiček. Náš chudý horský lid nestaví svým "věrným zemřelým" nádherných pomníků, nemůže pro vzdálenost míst, kde nacházejí se kostely, k nimž jsou dědinky naše přifařeny, pěstovati na hrobech květin, pro tuhou zdejší zimu zasázeti růží neb jiných keřů ozdobných - vyžadujíť zvláštního opatrování. Jen jdouce z kostela a do kostela stavují se naši horáci na hrobech, pomodlí se, vryjí zmozolenými prsty znak kříže do hlíny, pod kterou tlí dobrá srdce. 

A v den Dušiček, vlastně v předcházející den Všech Svatých ubírají se ze všech dědin na hřbitovy, nesou lucerny - tytéž prosté lucerny, kteréž svítívají při pochůzkách a pracích v domácnosti - čistě vycíděné a naplněné olejem; jinak vytiskl sice petrolej svícení olejem z našich domácností a jen kde posud lisují olej ze lněného semene, svítívají tímto. Kde nechtějí koupiti olej, naplní skleněný kalíšek do lucerny máslem, jako vůbec naše hospodyně rády nosí máslo darem do kostela na "věčné světlo"; knot se někdy koupí, někdy stočí z příze - vše výrobek domácí, jakoby chtěli ti lidé dáti svým zemřelým něco z té domácnosti, z toho hospodářství, v nichž také pracovávaly ruce, které nyní hnijí ve hřbitovní hlíně. Kdož nevzpomene tu našich předků, kteří nosili jídla a věci z úrody na hroby?

Kde chovají včely, upraví svíčky z vosku. Lijí je sami doma a knoty stočí z příze. Svíčky tyto jsou ovšem žluté, ale voní velice příjemně, vůní medovou. Formičky jsou plechové a staví se na prkénko na nožkách s vyřezávanými dírkami, do nichž se postaví formičky; pod prkénko dá se starý plechový kutchan s vodou, abych svíčky rychle chladly. Malé, tenké svíčičky pro děti zhotovují se nadmíru jednoduše: odpadky vosku zahřejí se a vyklopí se rozehřátý a již stydnoucí vosk na kámen neb i prkno potřené studenou vodou, vosk se nařeže neb natrhá v kousky, tyto se rozplácají, vloží se knůtek - nitka přízová nebo bavlněná - sbalí se a svíčička je hotova. V novějším čase přidají do rozhřívajícího se vosku trochu roztoku červeného anilinu, jak se obecně říká "fuksiny", a děti blaží se svíčičkami červenými, nedbajíce, že barva pouští na ruce.

Lucerny staví se na hroby a svíčičky i větší svíčky rozžehají se v kostele nebo nemožno-li pro počasí příliš nepříznivé jíti do kostela, i doma, před obrazy svatých. Totéž se činí, je-li někdo z členů rodiny pochován v cizině. Dojalo mne vždy, přišla-li jsem do některé chaloupky a tam postaven byl na okně obraz sv. Václava, Josefa či Jana (jestliže neměli takový obraz v rámci, třeba jen malý obrázek, jaké se kladou do knížek), před ním pak byla buď lampička neb ve skleničce na vodě nalitý olej a plovoucí v čamrdě knůtek, či v lepším hrnečku máslo zvolna se ztravující kmitavým plaménkem knotu, na drátku zavěšeného. 

„To je za našeho Vencla, Jobša, Honzíka, Pán Bůh mu tam vodpusť,“ říkávaly ženské. „A za všecku přízeň a za všecky věrny dušičky,“ dodávaly. Kde neměly obrázku dotyčného patrona, dali anděla strážce či Matku boží, „aby za ty dušičky orodovali“.

Rozžíhala jsem také v ty dny světlo, stavíc je na stolek, nad nímž visely podobizny zvěčnělé mojí matky a bratra, zemřelého ve květu mladosti. Ale nebylo to vhod našim panímámám; měla prý jsem dát k těm obrazům svaté patrony zemřelých.

Věnce kladou na hroby jen zřídka: tu a tam pošlou děti „ze světa“, poznavše tento zvyk jako služky neb tovaryši v městech, věnce rodičům na hroby, ale tu je naši lidé raději pověsí do kostela na nějaký kříž, sošku, obraz. To je prý pouhá paráda, říkávají; zemřelým patří prý jen světlo, vždyť se modlíme: „Světlo věčné až jim svítí!“

V den Dušiček pozorují také povětrnost, rovněž jako se děje v den Mláďátek po vánocích. Je-li mlhavo ráno, budou mříti děti, je-li v poledne, lidé v prostředních letech, je-li k večeru, starci. A mlhavo v horách ovšem bývá i z rána i k večeru a jen za poledne se trochu rozjasní. Prší-li v ten den, říká se, že budou lidé v příštím roce o zemřelé mnoho plakat.

Mají-li kde doma světlo rozžehnuto a toto špatně hoří, říká se, že budou v tom domě stonat; zhasne-li, zemře někdo buď z přízně neb v domě.

O tom, kdo se na Dušičky narodí, říká se, že bude moci vidět strašidla; komu se zdá v noci před Dušičkami o někom zemřelém, říká, že tento nemá pokoje a že si žádá zvláštní modlitby, světla, oběti mše svaté.

Na Dušičky i u nás pekou pekaři a někde i v domě připraví zvláštní pečivo, „dušičky“, malinké bochánky po dvou nebo třech spojené. Tyto kupují se dětem a děti nevědí, nač mají se dříve těšiti k tomuto dni, zda na pečivo či na svíčičky.

Ženy, jdouce do kostela, hledí dle možnosti se obléci černě; aspoň černou plachytku, zástěru, sukni vezme každá.

Která matka oplakává dítko, daruje ráda svíčičky, „dušičky“ a perník jiným dětem, vybízejíc je, aby se pomodlily za „tu našu dušičku“.